Sobota v Hradci

Na hradecké nádraží jsme přijeli v deset dopoledne. Propletli jsme se stále ještě rozkopanými ulicemi směrem do centra a asi za deset minut jsme zahýbali k první zastávce v nové, resp. z továrny přestavěné budově  Knihovny města Hradce Králové ve Wonkově ulici. Samozřejmě jsem děti začala poučovat, kdo byl Pavel Wonka, ale je zajímalo maximálně to, jak přesně ho mučili. Pak jsem je ještě otravovala s tím, že továrnu na knihovnu zrekonstruoval David Vávra, ten, co taky zrekonstruoval Holubovo Africké muzeum v Holicích. Vida, to si z loňska pamatovaly.  

Děti v čerstvě otevřené knihovně řádily: pobíhání po barevném schodišti, jízdy ve dvou skleněných výtazích (výtah vzadu je hranatý, výtah blíž ke vchodu je půlkulatý; vyznačuje se tím, že se celou dobu musí držet zmáčknuté tlačítko patra, kam chcete jet), honička na střešní terase kolem kovové konstrukce velryby – bohužel bylo zataženo, takže výhled do dálky moc nebyl, za pěkného počasí je asi vidět doširoka – a nakonec odpočinek v dětském oddělení. Průkazku nikdo předem vidět nechce, až při půjčování, takže i nečlenové si tam mohou dlouho číst a hrát (spousta sedacích vaků, gaučíků, stolků a židlí, malířský ateliér a herna se stavebnicemi a stolními hrami). V přízemí je kavárna, ale zatím jsme ji nevyzkoušeli.

Vrátili jsme se na třídu Karla IV. a kolem dětské parní železnice čekající na teplejší jaro došli k druhé, hlavní zastávce Městským lázním – Aquacentru.  Museli jsme totiž poznat legendární vlnobití, o kterém nám vypráví děda! V různých materiálech se píše, že bylo nainstalováno v roce1932, což je možné, ale provoz byl zahájen spolu s otevřením lázní na jaře v roce 1933, tj. přesně před 80 lety.  Na chodbě viselo pár starých fotek, škoda, že jich tam nebylo víc. Původní bazén je rozdělen na spoustu blbnoucích bazénků, v hlavní části je zajímavá hloubka od vody po kotníky po 4m, což mě trochu znervózňovalo, neb děti neumí tak úplně plavat, ale jsou zvyklé se potápět na dno do cca 2m. Tak jsem jim kladla na srdce, ať tentokrát nehážou puk. Vlnobití trvá pět minut a je spuštěno každou půlhodinu. Dalo by se sem jít i s miminky (malé bazénky) nebo jenom na kondiční plavání (50metrový bazén v sousední části spojené s aquacentrem chodbou, dnes ovšem uzavřen pro veřejnost, hrál se tam zápas ve vodním pólu).  Ale přesto mě hradecký bazén nijak neuchvátil; rodinné vstupné si může koupit pouze rodina se dvěma dospělými!!, při platbě kartou není sleva na rodinné pasy, pořád se musí po schodech (do šaten a ze šaten k bazénu) a šatny jsou od vody strašně daleko, jít si pro foťák a vrátit ho zabralo deset minut. Ale vlnobití zážitek byl, pak jsme na něj ještě koukali z patra restaurace Lázně. Tam bylo celkem prázdno, oběd měli rychle hotový a akorát nám to vyšlo, že jsme tam přečkali dešťovou přeháňku. Na druhou stranu jsme měli výhled na Labe a přístav s pirátskou plachetnicí.

Kolem Muzea východních Čech jsme vyšlápli na Velké náměstí. Dívali jsme se na postavičky nahoře na Bílé věži, ale tentokrát jsme tam nešli, poslední zastávka byla Galerie moderního umění. Jednak jsem chtěla vidět výstavu Augusty Nekolové, jedná z mála žen – malířek ze začátku 20. století, jednak mě zajímalo, co je výtvarná krabice – mezigenerační program pro děti od 5 do 15 let v doprovodu dospělého, inzerovaný na jejich webu.  Do galerie jsme ale přišli až ve tři a nejpozději v půl páté jsme museli jít na vlak, tak jsme to vzali trochu hopem, určitě by se tam dalo vydržet déle. Ve výtvarné krabici jsou kromě výtvarných potřeb pracovní listy s otázkami k vybraným dílům ze stálé expozice. Otázky jsou zajímavé a mají hodně přesah od výtvarného umění (třeba k přemýšlení o jazyce nebo mezilidských vztazích). Kdekoli na podlaze si děti můžou rozložit podložku a tvořit podle stylu a techniky probíraných děl s potřebami z krabice. To je od galerie věru odvážné! A děti to bavilo mnohem víc, než jsem čekala.

Ještě ve vlaku jsme se zkoušeli ze jmen malířů. Legrace skončila, když jsme po vystoupení z vlaku sedli do auta před nádražím a zjistili, že je vybitá baterka. Ale shodou okolností nedaleko za chvíli začínala přednáška o Moravanech (moravských bratřích) mezi Eskymáky. Nebylo tam moc lidí, tak se děti uplatnily se svými dotazy na manžele Klempířovy, výzkumníky v Grónsku. Třeba jsme se dozvěděli, že korálkové výšivky kožených oděvů se dělaly již před stovkami let z korálků z Poniklé!

Tak nějak jsem doufala, že zatímco budeme na přednášce, baterie by se mohla z nějaké vesmírné energie sama nabít. Nu, nestalo se. A jelikož už byla tma a zima, zavolala jsem kamarádce, jestli by nás nehodila domů. Díky, Ivo!

Duben 2013